Na úvod recenze sluší se umístiti něco, co chytne ctěné čtenáře za oko. V zámoří tomu říkají „eyecatcher“. Zkusím, třeba tohle: Spielbergova „Válka světů“ je nejpůsobivějším katastrofickým filmem, který jsem za svého krátkého života shlédl. Je to totiž film, který narozdíl od hollywoodské produkce obdobného zaměření svůj výrazný „eyecatcher“ sice má (Toma Cruise), ale sám o sobě není laciným chytáním divákova oka do řídké sítě dementního scénáře, kterou nešikovný režisér vyspraví tunami patosu a nacionalismu falešného jak předvolební sliby. Ano, Rolande Emmerichu, mluvím opět o vás, chlapče nehodný, protože právě vašim megablbinám zkomponoval Steven Spielberg kontrapunkt, který bych, nebýt několika maličkostí, neváhal nazvat mistrovským.
„Válka světů“ není katastrofický film, na který jsme zvyklí. Chybí mu pár zásadních žánrových klišé, bez kterých to jaksi dosud příliš nešlo. Především – v centru nestojí vzdorující hrdina / hrdinská skupina, která vymyslí řešení a v závěru filmu (poté, co pronese plamenný projev ústy svého nejkrásnějšího a nejchytřejšího člena) to emzákům nandá. To za prvé. Za druhé chybí „Válce světů“ podstatný narativní prvek – a to je spektakulární vypravěč, který strká svůj odrzlý rypák do všech obrovských šlamastik a doslova se pase na monstrózních scénách zmaru a hrdinství. Spielberg koncipuje svůj film v duchu až retrospektivně skromném a prostřednictvím scénáře, který svojí pozornost zaměřuje na skupinku tří lidí, buduje komorní drama, do kterého hluk velkého světa a všechny emmerichovské velebitvy doléhají jen zprostředkovaně a náznakově. Dalo by se dokonce říci, že Spielbergovy hrdiny ten velký příběh míjí a celý film si prožívají svůj malý zápas o přežití. A právě v tom je velká síla „Války světů“ – není to film o neohrožených hrdinech a velkolepém boji vyvolených, je to film o běžných lidech, jejichž utrpení je stokrát působivější než hroutící se Socha svobody a zaneřáděný oblek pana prezidenta největší velmoce Galaxie.
Otázka, proč se takový film neobjevil v Hollywoodu dříve, je víceméně zbytečná. Vždy je snadnější napást se na spektakulární akci než se pokoušet o studii psychologie davu a jedinců v něm. Jenže „Válka světů“ má opravdu zkušeného a řemeslně neobyčejně disponovaného režiséra na jedné straně a skvělé herecké obsazení na straně druhé. Nebudu si tu přihřívat polívčičku, ale už nějaký ten pátek tvrdím, že Tom Cruise patří na herecký Olymp a jeho jeřábník Ray Ferrier to jen potvrzuje. Není nijak ostentativně nehrdinským, ale i když se snaží, vždy se chová... prostě jako člověk. Pláče, panikaří a zároveň vší (omezenou) silou zápasí o přežití a záchranu svých dvou dětí. Archetypem zapadá do rodiny špatných otců-looserů, přesto se zprotiví konvenci a looserem být nepřestane – vidinu hrdinství v pravém slova smyslu odmítá. Onen tradiční vzdor akčních gerojů vidí Spielberg jako holou pošetilost, hraničící s maniakální posedlostí (sugestivní scéna ve sklepení, kdy je konfrontován prototyp amerického rváče se zodpovědností otce). Jistý zárodek tradičního nadutého heroismu má v sobě Rayův syn Robbie (Justin Chatwin), ale jeho pohled Spielberg rázně odmítá. Skutečnou perlou v rodinném trojúhelníku je malá Rachel (Dakota Fanning), jejíž křehký výkon je neskutečně intenzivní a působivý. Pokud film nějaký heroismus v pravém slova smyslu obsahuje, je to právě umísťování Raye a jeho dcery do čela davových kompozic. Na druhou stranu – jde to vůbec jinak?
Jít na „Válku světů“ s vidinou ohromujícího špektáklu je prvním krokem k obrovskému zklamání. Steven Spielberg nahrávky na smeč s díky odmítá a i tam, kde by se přímo nabízel pohled ven, na zkázu, tam zůstává blízko svým postavám... roztřesenou ruční kamerou se pase na detailech a na každé maličkosti, na každé kapičce emocí, kterou z herců dokáže vyždímat. Snaží se držet v tom malém prostoru, který je jen a jen náš. Výsledkem je místy až nepříjemně intenzivní prožitek, posílený skvostnými trikovými kouzly ILM a anti-epickým soundtrackem Johna Williamse, který postihuje introvertní podstatu filmu. Samozřejmě, „Válka světů“ se svým majestátním záběrům nevyhne, ale vždy jsou to spíše prostředky, malé úniky z uzoučké ulity postav, které jsou pod enormním psychický tlakem, hroutí se a znovu vstávají. Film prostě není ničím víc než dramatickým útěkem před strašlivým nepřítelem, který vystoupil z hlubin Země, boj proti sobě samým, boj proti panice. Zhmotněním hutné atmosféry, dochucené strachem, slzami a bezvýchodností. A to vše doplněné (ale skutečně pouze doplněné) o vizuální katastrofickou epiku kvality, jaká tu ještě nebyla.
S úzkostí jsem očekával konec, anoncovaný nelichotivými slovy. Vím, jak dopadne Wellsova kniha a snad neprozradím příliš, když řeknu, že film se předlohy naštěstí drží. Zachovává tak Wellsovo poselství, že ne člověk, ale příroda je tu pánem. Jaký rozdíl oproti patosu, na nějž jsme z plátna zvyklí. Ale je tu jedna věc... Spielberg je mistr v zabíjení filmu na poslední chvíli a i tentokrát si neodpustí opravdu zbytečný exces za minutu dvanáct, který bolí podobně jako překombinovaný závěr jinak skvělého „Minority Report“. A když jsem u hanění – nedá mi to nezmínit některé zbytečně škrobené fráze, které herci těžce přežvykují i ve scénách, ve kterých by méně slov neškodilo. Ale to je úhrnem vše, co mohu „Válce světů“ vytknout. Nelogičnosti? Film je jimi prostoupen. V podstatě zejména proto, že se drží logiky předlohy, která je časově z jiného světa. Ale sám o sobě je tenhle katastrofický pláč nad lidskou rasou vlastně z jiného světa. Není to nic víc než staré dobré poctivé sci-fi, které se dokázalo vyvarovat žánrových schémat a podat skutečně syrovou výpověď o jedné válce z pohledu obyčejných lidí. Možná válce v kapce vody, kdo ví.